POHLÉDNĚTE ZA MASKU HUMANIZMU
Pohlédněte za masku humanizmu a neobjevíte známky Boha
859 – 27. července 2013
Má drahá, milovaná dcero,
je mou touhou, aby všichni moji drazí následovníci se vroucně modlili, aby odvrátili škodu od duší, kvůli růstu ateizmu. Ateizmus se ne vždy sám vyhlašuje. Velmi často si lidé, kteří se ať už z jakéhokoliv důvodu rozhodli už více nevěřit v Boha, vytvářejí náhražku.
Člověk kvůli své povaze si musí najít příčinu, aby ospravedlnil svou existenci. Kletbou humanizmu je to, že vyzdvihuje člověka v očích lidí. V očích humanisty musí být uděláno všechno, aby se zajistilo, že lidské potřeby budou na prvním místě. Mnoho lidí si plete humanizmus s křesťanstvím. Když někdo za každou cenu vyhlašuje důležitost světských statků v životě lidí, aby se vyhnuli utrpení nebo chudobě, je snadné předpokládat, že je to forma lásky k bližnímu.
Říkáte-li, že chcete přivést ke konci chudobu, nezaměstnanost a jiná strádání, mnozí si pomyslí, že mluvíte ve jménu Boha. Pohlédněte za masku humanizmu a neobjevíte známky Boha, ani neuslyšíte, že se zmiňuje jeho jméno. Ti, kteří žijí své životy jako humanisté, Boha nemilují. Milují jenom sebe. Věří také, že všechno, na čem záleží, je blahobyt lidstva – obvykle ve formě světských věcí – jako prostředek k cíli.
I když může vypadat lidumilný, že se zdá, že dbá o potřeby lidí, nemůžete nikdy nahradit Boha tím, že bude klást lidské potřeby na první místo. Uděláte-li to, urazíte Boha. Humanizmus, ačkoli má všechny vnější znaky lásky k Bohu, není tím, čím se zdá být. Za maskou lásky číhá sebeláska. Člověk zemře, jeho tělo se obrátí v prach, jeho duše bude žít dál, přesto humanizmus by vám nechal uvěřit, že člověk je nesmrtelný.
Buďte opatrní, přijmete-li humanizmus, protože když to uděláte, odstřihnete se ode Mne.
Váš Ježíš
Při čtení výše uloženého poselství jsem si vzpomněl na tyto četby, a pak mi ještě něco napadlo.
Kardinál Walter Kasper: Papež František není konzervativec, ani pokrokář
„František není ani konzervativec, ani pokrokář, pokračuje německý kardinál. Papež chce chudou církev pro chudé, uvědomuje si velmi dobře, že na světě velká část lidí žije v chudobě. Myslím, že pozmění církevní agendu.
O případných reformách uvnitř Vatikánu pak poznamenává: „Papež František pracuje především na změně mentality římské kurie, která nemá být působištěm moci a byrokracie, ale služby všeobecné církvi i místním církvím. Na to klade velký důraz. My katolíci máme jedno centrum a to je dobré, ale centrum neznamená kuriální centralismus. Potom je zapotřebí i nějakých změn na institucionální rovině. To bylo takřka jednomyslné přání kardinálů těsně před konkláve. Na druhé straně je zjevné, že v kurii něco nefunguje. To není tajemství. Tím deficitem je komunikace,“ pokračuje kardinál Kasper.
Je třeba lepší moderace kurie, protože v ní chybí komunikace.“
„Církev roste jen v určité resistenci, zatímco dnešní pluralistický svět je slabý. Všechno je možné. Mladí nemají, čemu odporovat, s něčím se vyrovnávat. Jedině v konfrontací se však roste. V tomto smyslu jako by chyběl konflikt. Nikoli konflikt jako násilí, ale jako uznání odlišných stanovisek. Jenom ten, kdo má osobní identitu, snese konfrontaci s odlišnou identitou.“
Křesťanství je jedinou silou, která může světu něco dát.
Liberalismus neodpovídá na problémy bídy ve světě.“
Tolik citace od kardinála.
Moje připomínka zní asi takto:
-
Čím tedy je papež? Někdo tvrdí, že je člověk protikladů. Otázkou je, jestli ty protiklady produkuje jako součást jeho osobnosti, nebo jako součást nějaké strategie. Nebo že by tam byly i jiné aspekty?
-
Nechápu jak může chudá církev pomáhat chudým. Chápu, jak ji lze oslabit. Ožebračením. Církev musí být, dle mého názoru, bohatá duchovním bohatstvím získaným od Boha, a do jisté míry i materiálně, aby mohla i z toho rozdávat chudým. Ještěže je nepřemožitelná zlem. Nezáleží na tom, jak je kdo bohatý, ale na tom, jak se svým bohatstvím nakládá.
-
Ostatně, kdo ještě neví, zde je vyjádřeno, že církev zejména v nejvyšších kruzích se již nyní rozděluje na konzervativní a pokrokářskou část.
-
Církev Kristova měla být a má být odjakživa službou. Zde bude asi mnoho nejasností – například, podle mentality koho by měla být jiná ta kurie.
-
Kde chybí komunikace, podle mých zkušeností, tam bude chybět také asi vzájemná důvěra.
-
Dle mého názoru moderátor, jako človíček, problém tohoto druhu nevyřeší. Kdyby se týdně všichni scházeli ke společné modlitbě, ach to by tály ledy!
-
K uznání odlišných stanovisek nikdy nedojde, jestli nejsou všechna bohulibá. A jestli by byla bohulibá, vlastně by nebyla až tak odlišná stanoviska. Respektování boží nauky všemi stranami, by odstranil tento čertovský kruh. Ještě chvíli si s tím pohrávat bez Boha, a vyřeší to diktatura.
-
Upřesnění: Kristova církev ve své nereformované podobě je jediným místem, odkud svět může něco dobrého, zdravého dostat. Kristus si nepřeje, aby kdokoliv reformoval jeho církev. Prý co bude reformováno, nebude a vlastně ani nemůže být jeho.
-
V učení církve, jak nám ho zanechal Kristus, je otázka liberalizmu od začátku vyřešena.
Stačí kliknout o kousek dál v hledači na internetu a je tam tohle
Pierre Virion ve své knize Soon a World Government, a Super and Counter-Church? cituje některé zednářské dokumenty, které názorně ukazují, že tajné společnosti zamýšlí na celé planetě ustavit zdánlivě demokratickou světovou vládu a celosvětové náboženství. Světová vláda i toto celosvětové náboženství bude pod kontrolou zednářů.
Zednářství chce ovládat všechna náboženství
Zednářský časopis Le Symbolisme v roce 1962 otiskl následující:
„Moji bratři, nenechte lidi říkat, že zednářství je proticírkví. To byla jenom fráze, která se hodila pro danou příležitost. Zednářství chce v podstatě být supercírkví, která přivede všechny církve do své náruče.“
Všimněte si, že zednářství nechce zničit všechny rozdíly mezi rozličnými náboženstvími, ale chce, aby se náboženství vzájemně „respektovala“, chce bez ohledu na jejich víru sjednotit co nejvíce bratří, kteří přináležejí ke stejné rodině, jež je nadřazena nad věrnost jakémukoliv jinému ideálu, nauce nebo božstvu. „Jednota v rozmanitosti“ je jeho heslem. Je to jasné z toho, co během Druhého vatikánského koncilu ve své knize L’oecumenisme vu par un Franc-Macon de tradition (Ekumenismus očima tradičního zednáře) napsal zednář Yves Marsaudon:
„Za našich časů náš bratr Franklin Roosevelt požadoval pro všechny lidi možnost uctívat Boha podle svých pravidel a svého přesvědčení. To je tolerance a je to také ekumenismus. My, tradiční zednáři, si dovolujeme parafrázovat tento výrok proslulého politika a přenést jej přizpůsobený daným okolnostem: katolíci, pravoslavní, protestanti, izraelité, muslimové, hinduisté, buddhisté, volnomyšlenkáři, to vše jsou jména. Zednářství je jejich příjmení.“
Zednářský plán: „Náboženské cítění“ získá převahu nad dogmatickou pravdou
Zednáři chtějí, aby všechna náboženství měla něco společného, co bude považováno za důležitější než nauka. Toto společné „něco“ tedy bude muset být zkušeností – přímým kontaktem s „božstvím“ – a tato osobní zkušenost bude prohlášena za „náboženštější“ a důležitější než nauka.
Náboženskou zkušeností, kterou zednáři chtějí jako společný bod jednoty všech náboženství, je spiritismus.
Atd., atd. Jsou tam toho mraky.
V mých očích ty dva články jsou si v něčem podobné. Jde z nich hrůza!
A tak píši dál.
Tak mě napadlo, „není všechno zlato, co se třipytí“.
Aniž bych chtěl půl slovem chválit neblahé časy komunistické diktatury, mám za to, že komunisté mysleli reálněji, když tvořili svou takzvanou sociální síť, a to v tom, že pochopili, nemohou to dělat celosvětově.
Na rozdíl od nich, píše se v tisku, že papež Bergoglio chce vyřešit problém lidské chudoby, životního prostředí, atd po celém světě.
Mám za to, že takové věci lze pouze předstírat. Konat pouze dětínsky či z jakýmsi nekalým úmyslem, z vypočítavosti, se škaredými zadními myšlenkami.
Cesta k poctivému úspěchu je ukázána úplně jinde, a to v evangeliu a v „Knize pravdy“, v MDM proroctvích. Samozřejmě Bůh nás vedl skrze dlouhá staletí i jinými poselstvími nebes. Ano, skrze dlouhá staletí jsme varováni v poselstvích, že bez Boha nic nedokáže člověk vyřešit. Může to být podnikatel, politik, filozof i papež. Platí pro všechny Slovo Boží. Každý člověk je hříšný, ve svých úsudcích a ve svých možnostech omezený. Člověk nechce si uvědomit hranice svých možností a schopností.
Skrze dlouhá staletí dělá škodu sobě, lidstvu, planetě.
Pokud se měl probrat ze sebeklamu, téměř vždy potřeboval pocítit bolest svého pádu. Člověk ví, že ho ke zlému vede Satan již od Adama. Jak je vidět, Satan je silný a Bůh má co dělat, aby nás nenechal padnout do úplné zkázy.
Bůh nyní v MDM poselstvích reaguje zcela jasně na současné události ve světě a opět otcovsky, s láskou nás učí rozpoznávat pasti, které jsou nám kladeny pod zástěrkou dobra.
Zatímco Satan stále stupňuje své zákeřné tažení proti lidstvu, lidstvo jásá, žije v naději, že přestoupením Božích zákonů si vybuduje svou skvělou budoucnost. Jakoby ho nebe začalo nepříjemně oslňovat a propast příjemně lákat.
Promítneme-li současné dění zpět do zkušenosti dějin, jsou to typické přípravy na diktaturu. Příslib zázraku, že přijde člověk, velký vůdce, který zajistí, že všichni si budou rovni a budou se mít dobře. Nakonec to dopadne tak, že všem sebere všechno, rozdá smetanu svým pomocníkům a většině dává příděly na hranici bídy. Sám shrábne moc a ostatní pak nesmí ani dýchat.
Nyní, vzhledem k tomu, že žijeme apokalyptické časy, jde Satanovi o mnohem víc. Ovlivnit chování lidstva tak, aby co nejvíc lidí propadlo peklu. Lze jen litovat toho, kdo to nevidí.
K tomu, aby někdo mohl řešit situaci bídy byť i v národním měřítku, potřebuje bohatství. Tak veliké bohatství žádná osoba nemůže mít, jestli někomu něco nesebere. Jasně vidíme v čele vlád, co dělá bohatství s lidmi. Jak ochotně rozdávají ti, kteří mají nakradené miliony. Co seberou jednomu, dostává se do mnohem horších rukou opodál a tak se blíží propast. Nespokojenost, rozbroje, války.
Kde to ale všechno pramení? V srdcích! Kdo je pánem v mém srdci? Mohu rozhodovat. Buď dám šanci Bohu, nebo Satanovi. Ti bojují o naše dobro či pád především v našich srdcích. Člověk si může poručit srdce chamtivé, zlé, proti Bohu vzdorovité, studené, kamenné. Anebo měkké pro přítomnost Boha, pro projevy lásky, rozdavačné, pomahačné, vřelé.
Ze svého srdce si můžeme vytvořit předobraz ráje či pekla.
Kdyby nebylo kapky, nebylo by moře. Když nebude hodně bohulibých srdcí, nebude ráj na zemi. Jak docílit toho, aby bohulibých srdcí bylo hodně. Bez Boha těžko. Takže především hledat Boha, vůli Boží. Jak? Modlitbou. Chce to hodně se modlit a pomalu začnou se ukazovat výsledky. Jak se dostat k ochotě se modlit? Především seřadit řebříček hodnot u sebe tak, aby hodnoty byly v souběhu s tím, co Bůh diktuje. Až budu znát bezpečně správné pořadí hodnot svého času, svého počínání, a podobně, začnu vidět, kde nežiji takový život, který mě může zvedat ke ctostem, k osobní spokojenosti, k harmonii, k dobrému vztahu k Bohu. Jak začnu likvidovat ze svého života negativa, nezůstane po nich prázdný prostor, protože se vždy naplní něčím kladným, hezkým a může to růst až ke svatosti, k osobní spokojenosti.
Hodně duševních chorob vzniká z toho, že si člověk uvědomuje svou zbytečnost. Je třeba se zamyslet nad tím, co je promarněný život. Je to především sobectví. Kdo si je jist, že nežije marný život, cítí vlastně podporu Boha, to že ho Bůh dokáže použít ke svému záměru. Nechat se vést Bohem, znamená růst duchovně. Máme-li pořádek ve své duši, rozhostí se spokojenost a pořádek v naší celé existenci. Je to blažený pocit.
Někdo zná pocit blaženosti jenom ze spousty peněz, majetku, dobrého jídla, pohodlného života, atp. Jsou to pomíjivé věci a není divu, když takový člověk znervózni při myšlence na svou smrt.
Pomíjivé věci není třeba bezpodmínečně odmítat. Můžeme z nich mít radost, ale nesmí obsadit nesprávné místo v řebříčku hodnot. Jsou pouze prostředkem k tomu, abychom mohli praktikovat lásku, milosrdenství a hodně ctností.
K poselstvím, které jsou známé jako „velké varování“ či „kniha pravdy“, dnes, když je jich kolem devíti set, mohu říci, že jsou velice poučné ve svých souvislostech. Někdo se do nich začte a již má svůj konečný úsudek o nich. Velký omyl. Jsou plné moudrosti, velké lásky, jsou zdrojem nutných poučení.
Bůh na osobě apoštola Pavla ukázal, jak může trestat vzdorovitost a také své milosrdenství. Platí i pro dnešní svět, který se zmítá v hříchu a vzdoru proti Bohu.
Musím se zmínit, že ne ve všech českých biblích se objevuje slovo bodec. (Bodec, otka či botka je nástroj, hůlka s kovovou špičkou, kterou používal sedlák k pobízení dobytka. V dětství jsem viděl sedláky, kterým když dobytek táhl pluh v místech, kde půda byla tvrdší, musel očividně napnout všechny svaly. Jindy zapadl vůz v nějaké jamce či práci ztěžoval svah, a dobytek se zastavil, jakoby řekl, to tedy tahat nebudu. Ani bič nepomohl. Sedlák, znaje sílu dobytka, nevzdal se a píchl ho kamsi do zadního stehna. Dobytek chtěl unikat bolesti, ale k tomu musel táhnout spřežení. Nakonec dobytek i sedlák byly spokojeni. Dobytek dostal pochvalu.) Ve skutcích apoštolů, při cestě Pavla do Damku se říká: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Je těžké pro tebe kopat proti bodci.“ (Sk 9,3-4)
Proč o tom píši? Protože Šavel mi připomíná v této situaci toto lidstvo, a Bůh jinými slovy totéž opakuje i nyní lidstvu. Asi tak, že použije všech svých možných dostupných prostředků k tomu, aby nás mohl zachránit. V evangeliu je pohrom popsaných víc než dost. V poselsvích jakoby potvrzuje, že na tom trvá, jestli si o to lidstvo bude koledovat.
Bůh nemá rád, když se mu někdo plete do řemesla a příčí se jeho vůli.
Člověk hlavně nesmí soudit, brát život druhému. Kdejaký stát uzákoňuje potraty a tím přetéká míra Boží trpělivosti a musí přijít tresty celosvětových rozměrů.
